pro všechny, kterým je blízká spiritualita Charlese de Foucaulda, malé sestry Magdalény Ježíšovy a sv. Terezie z Lisieux

Dušičkově

 

Dušičkově

 

Venku se ochladilo, o něco víc se choulíme do svých kabátů i do svého nitra... Déšť a mlha, světla ubývá, lidé kupují květiny a věnce pro své blízké, kteří už odešli, stejně jako to léto... – zůstalo ticho a podzimní melancholie. „Jo, jo, už je to takové dušičkové,“ slýchávám a taky se choulím. A přemýšlím. Mám v tom posmutnělém hledat své místo? Smrt – téma vážné. Listuji v katechismu.. - a podzimní mlhy prozáří světlo:

 

„Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala Eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.“

(KKC 1682)

 

Tedy žádná melancholie.

Největší slavnost...

Brána nového (a konečně!) ŽIVOTA...

Definitivní stvrzení toho, co jsme od Boha přijali a toho, co nám slíbil.

Bod, kdy se naplňují naděje, ze kterých žijeme.

Úžasné vyvrcholení naší pouti.

To, co se v tu chvíli děje, je asi příliš krásné na to, abychom si to dovedli jen představit: „Lidské oko nespatřilo, na mysl lidskou nevstoupilo...“

Tolik radosti, že moji blízcí, „kteří nás předešli“, dosáhli toho, v co věřili, a nyní:

ONI jsou SYN a SYN je ONI...

Úplné spojení.

Všechna plnost Boha je teď i jejich plností..

Největší slavnost, slavnost všech svatých...

 

(...aby mohli obléci svatební šat...)

A Boží Láska jde tak daleko, že nás, je-li třeba, pro tu Chvíli nenechá „tak, jak jsme“, ale chce nás připravit,  očistit, rozšířit naše srdce natolik, aby umělo přijmout tu Plnost..

 A tak smíme odložit to, co jsme si chtěli pevně svírat, svléci „staré hadry“, ty šaty otroků - vždyť když žijeme ze svých sil, ani na jiné nemáme..Věděli jsme sice, že jsou dost nevzhledné, ale „jistota je jistota“ a „lepší něco než nic“... Ale ON, který nechce nic napolovic, nám je bere...

 Copak mi nevěříš? Chci Ti dát víc...

  A pak je vymění za šaty královské, šaty svatební...

 

Očistec je známkou velké Boží Lásky, je místem naděje... Místem, kde naděje roste do nekonečných výšin, aby mohla mnoho přijmout...

A pak už nebude. Nebude Víra, neboť vidí, ani Naděje, neboť byla naplněna.

Zůstane Láska.

 

Pojďme tedy být svými modlitbami nablízku těm, kteří jsou na cestě do Slávy... Ať mají důvěru stát úplně chudí před Bohatým, aby od Něj mohli přijmout VŠECHNO...

 

 

(Asaviben)

 

Zobrazeno 1040×

Komentáře

vcelka

Amen! Udělala jsi mi těmito nádhernými slovy obrovskou radost. Nechci svým komentářem ničit tu krásnou (a mnohdy opomíjenou) podstatu těchto svátků, kterou jsi dokonale vystihla. Chci Ti poděkovat. Je to úplně jiný pohled na \"dušičky\" než mají běžní lidé, kteří si teď odbydou na hřbitově svou \"katolickou povinnost\",která jim v podvědomí ještě zbyla z dětství. Uspokojí své svědomí,koupí věnec na hrob, ale nejsou takoví \"fanatici\" že by museli chodit do kostela a na hřbitov častěji. \"Ale kdyby přece jen kousek toho Pána Boha bylo, tak se pokřižujem, když jsou ty dušičky...\" Takový postoj má moje babička s dědečkem. Tito mají ze smrti strach. Bojí se odchodu ze světa. Dušičky jsou pro ně smutkem. Vidí, kolik lidí kolem nich ze světa odchází, bojí se, že zůstanou sami. Nemají naději v život věčný,protože nevěří tomu,co neviděli. Nevěří v obrovskou moc modlitby. Podle mě se ochuzují o Lásku Boží a o tu obrovskou radost a jistotu, že jsme milov

Asaviben

Určitě je přirozené prožívat smutek i strach ze smrti... My to nějak v hloubce cítíme, že jsme povoláni k životu, k věčnosti... A že musíme jednou odložit "smrtelné tělo", je bez pohledu naděje na vzkříšení docela těžká představa.. Ale proto se tím víc chci upínat k tomu, co mi Bůh slíbil.. Naděje roste z beznaděje, radost ze smutku... Ta slova v katechismu mi dala hrozně moc: znovu si uvědomit sílu svátostí, ve kterých už dostáváme závdavek toho, co nás čeká v Nebi... A taky to, že to, co se v nich děje a co s takovou radostí slavíme (křest, biřmování, Eucharistie...)se děje -už ne svátostně- v plnosti v okamžiku smrti. Že Ti, kteří zesnuli, nejsou někde "na odpočinku", ale konečně v plnosti žijí a ten jejich život jistě přináší úžasné plody (jak to vidíme u svatých, o kterých víme...), protože jsou už dokonale spojeni s Bohem...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio