pro všechny, kterým je blízká spiritualita Charlese de Foucaulda, malé sestry Magdalény Ježíšovy a sv. Terezie z Lisieux

O jedné pouti DOMŮ...

8. 10. 2007 14:33
Rubrika: střípky každodenní | Štítky: svedectvi

O jedné pouti DOMŮ...

  

                           

 

     Je to asi tři týdny, co se mému strejdovi stal úraz... Bylo to velmi vážné, protože byl už dost vysokého věku. Ležel v nemocnici v umělém spánku, napojený na přístroje... Je to zvláštní, ale bylo v tom něco moc silného a posvátného, vidět ho ležet v takové bezbrannosti a slabosti, chudobě... V takové čistotě lidství... Člověk, který byl velmi nadaný a měl za sebou velké dílo tu ležel odkázaný na péči druhých, tichý, vydaný... a ačkoliv se to zdá zvláštní, velmi krásný - ale nějak „zevnitř“.. Jako by to bylo jeho svědectví pro nás, že to, že člověk JE, úplně stačí, není potřeba dokazovat svou hodnotu ničím jiným...

     A tak jsem na něj stále myslela, kudy jsem chodila..., v modlitbě a takovém spojení na dálku.. Moc jsem si přála, aby mohl odejít k Pánu posílený svátostmi a Pán i strejda si to určitě přáli taky, protože to bylo moc silné, myšlenka, která se neustále vrací, dokud člověk nepochopí a „konečně“ něco neudělá... Ale moc jsem nevěděla jak na to, protože bylo potřeba o tom promluvit s jeho nejbližší rodinou a nevěděla jsem, jak budou reagovat... V nemocnici říkali, že jeho stav je stabilizovaný, a tak jsem získala dojem, že je ještě čas... Ale ta myšlenka se stále vracela s velkou naléhavostí...

     Pak jsem šla na večerní mši a přede mnou byl víkend přeplněný programem: večerní koncert, farní výlet, cesta za strejdou do nemocnice... Ale najednou při mši jsem poznala, že Pán by chtěl, abych na ten koncert nechodila... Nechápala jsem proč, ale nakonec jsem poslechla a zůstala doma. A pak najednou myšlenka: teď máš čas zavolat kvůli té svátosti. Sebrala jsem odvahu a vše zařídila... Strejdova rodina slíbila, že kněze zajistí. A řekli mi také, že jeho stav se začal zhoršovat... Děkovala jsem Pánu, že mě takhle „za minutu dvanáct“ přinutil zvednout sluchátko. V neděli jsem jela do nemocnice... Seděla jsem u strejdy a modlila se... Zvláštní, jak tam čas utíkal... Lékařka mi řekla, že tam žádný kněz nebyl.. Trochu jsem znejistěla, ale svěřila jsem to Pánu s tím, že zavolám ještě jednou... Pak byl čas jít, tak jsem se rozloučila a šla..

     Dole v přítmí v hale nemocnice seděl nějaký člověk. Nějak mě to táhlo se na něj zadívat. A jak se tak dívám, všimnu si, že ho odněkud znám. Byl to ten kněz, který měl přijít a  čekal tam na rodinu strejdy... Taková časová souhra, přesně na minutu... Oni hned přišli a tak jsem mohla být u toho, když strejda v kruhu rodiny přijal odpuštění a svátost pomazání nemocných...

    

Strejda hodinu a půl na to odešel Domů, k Pánu... V pokoji a svobodný...

 

Může být tohle „náhoda“?

Napadlo mě, že když se dějí takové věci, může ještě někdo říct, že Bůh není? Vyslovila jsem to nahlas. A jeden „nevěřící“ příbuzný vážně řekl: To opravdu ne...

Díky Bohu.

Díky, strejdo.

                                                      (foto Asaviben)

Zobrazeno 1217×

Komentáře

vcelka

Díky za toto nádherné svědectví. Dnes ta "cesta domů" bývá pro mnohé cestou v opuštěnosti a samotě. Což je veliká škoda,protože se sami ochuzujeme o důležité životní zkušenosti."O životě má mluvit ten,kdo je na jeho konci."hlásá titulek na poslední straně Katolického týdeníku (č.40,doporučuji). Umírající věřící člověk je už téměř "jednou nohou" u Pána a na svůj život se někdy dokáže podívat s nadhledem, často lituje chyb,kterých se sami můžeme vyvarovat,pokud si od něj necháme poradit. Já sama mám jednu zkušenost z pouti mé drahé "babičky" z tohoto světa:

Dobrý pastýř naší farnosti,otec Antonín Ptáček, se rozhodl,že budeme jezdívat za osamělými starými lidmi modlit se s nimi růženec. Jako první jsme jeli za paní,která již mohla pouze ležet. Bylo složité přesvědčit jejího syna,ale nakonec nám návštěvu povolil. Modlili jsme se u ní. Ona jen hýbala rty a držela růženec.Po dvou desátcích byla velmi unavená,tak jsme jí přestlali postel a otec jí

vcelka

Babiččin příbuzný si připravil světský proslov pronášený nad hrobem po krásné pohřební mši svaté. Mluvil o jejím životě,kdy pekla na svatby i na hody pro celou farnost, vzpomínal na období kdy sedávala před domem a dávala dětem cukroví. Ale o posledních letech jejího života nemluvil nikdo. Nikdo ji totiž neznal. Nemluví se přece o tom,že ji dlouhá léta žádný z jejích sourozenců ani ze synů,kteří se odstěhovali, nenavštívil, že ji vnuci téměř neznali, že byla na obtíž synovi,který s ní bydlel. Neuvědomili si,jaký poklad jim mohla předat,kdyby jí jen chvíli naslouchali. Mohla jim předat víru,ale oni neměli zájem ani o víru ani o babičku. Stejně jako její manžel ji přehlíželi a po operacích jí syn s přítelkyní vystěhovávali byt,protože si mysleli,že se již domů nevrátí. Tak víru předala cizímu člověku, cizí dívce,která s ní strávila poslední měsíc a půl jejího života. Toto období považovali její příbuzní jen za jakési živoření, čekání na smrt,ale já jsem dostala tu milost vědět, proč ji Pán Ježíš nechal ještě žít. A proto,že mě přijala za svou vnučku, měla jsem tu čest proniknout tajemstvím jejího života a poznat,co je opravdu důležité.

Asaviben

To je síla... Opravdu díky, díky moc za Tvoje vyprávění...

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio