Právě teď

Moje malá sestřička mě ráno objala a povídá: "Přijdeš pro mě dnes po obědě?"  
Osobně se mi moc nechtělo chodit pěšky do vedlejší vesnice pro sestřičku, vždyť může přijet odpoledne autobusem, už to přece zvládne,  já mám hodně práce doma, na zahradě  i ve škole...
ale pak jsem si uvědomila, že za pár let už sestřička nebude chtít, abych pro ni chodila. 
Za pár let už se nebude bát jezdit sama autobusem, bude jezdit sama a nebude mi nic povídat a já se možná marně budu snažit pochopit její svět, bude se cítit jako dospělá a já nebudu vědět, čím žije...nebude už chtít, abych ji ráno doprovodila na zastávku, nebude chtít, abych s ní chodila ven a abych si s ní hrála - bude mít svoje kámoše,
a já ztratím možnost prožít ty krásné společné chvíle.
Nic nenahradí ty cesty ze školy (nebo dřív ze školky) domů, kdy sestřička zvedne každé spadlé peříčko, vyhazuje ho do vzduchu a pozoruje, jak se pomalu snáší k zemi. Sbírá barevné podzimní listí, utíká za toulavou kočkou a pak se zase vrátí a chytne mě za ruku.
Právě dnes. Dnes pro ni mohu jít po obědě. Právě dnes není nic důležitějšího. Dnes si můžeme projevit svou lásku a Lásku, kterou nám dal Bůh. Já pro ni přijdu a budu si s ní hrát, ona mi dá nakreslený obrázek a obejme mě. Dnešní den se nebude opakovat, zítra už budeme starší a třeba už nebude tak pěkně svítit sluníčko.